Včera

na chvili kocourek usnul - jako obvykle to dělával - u mne na nohách, 

 ale při cvaknutí foťáku se probudil a vzal to přes stůl 

a nakonec si  lehl vedle na koberec.

Snědl trochu kuřecího masíčka, které jsem mu ohřívala v dlaních, aby bylo akorát teplé a trhala na malé kousky, aby ho od jídla neodradilo namáhavé kousání. 

Hlídala jsem ho téměř celou noc, ale spinkal klidně. 

Také ráno se trochu najedl čerstvého kuřecího masíčka a tak věřím, že se už jeho stav lepší. Moc se těším, až se mi zase začne plést pod nohama  a já se o něj málem přerazím, protože on přece neuhne...

Hezký den všem. 

Kocourek

- miláček je nějaký smutný a zdá se mi, že má i teplotu. Už druhý den je zalezlý v ložnici, má vystrčený jazýček, smutná očička a málo jí i pije. A to mu přitom vybírám samé paštičky a masíčka, která má nejraději. Snad to je jen chvilkové a bude zase v pořádku. Jsem nešťastná, když vidím tu milovanou němou tlamičku trpět.

Držte nám palce, ať je v pořádku - díky.

Kdo si počká,

ten se dočká. Říkala jsem, že se vánoční stromeček i já musíme dočkat letošního sněhu a stalo se - konečně napadl.

Začalo to už včera večer,  tak jsem šla hned dělat první  stopy do té bílé studené nádhery, a padá ještě teď. Jen škoda, že jsem při dnešní dopolední procházce nemohla fotit - foťák opět zastávkoval (záminkou byly opět vybité baterie, i když jsem je tam dávala plně nabité - snad jim byla zima?). Ten úžasný klid, pohoda, ticho, bílo  a zimní krásno jsou pro mne nenahraditelné a potřebuji je jak můj kocourek šimrání za oušky. Někdo dobíjí osobní energii v parném létě na slunci, já zase v mraze ve spoustě bílého sněhu. I ta auta v takové dny jezdí téměř nehlučně.  Tak aspoň pohled z okna na tak toužebně očekávané uklidňující bílo venku:

 

... a doma zase - po krásné zimní procházce  - pohled na voňavou horkou kávu a čokoládový pudink s mandarinkou. 

Krásné zasněžené dny

Bílé a ...

... a šedivý pelichavý kocourek, který je zvyklý ležet všude a zanechávat po sobě spoustu černých a bílých chlupů - to je zaděláno na časté praní. Takže začalo povánoční praní a škrobení všech potahů a polštářků  a pokračovalo  žehlení a nakonec vrácení zpět na jedno křeslo:

 

na druhé křeslo:

a na lavici:

Tím je vše opět připraveno jako voňavý pelíšek pro kocourka (do klasického vařeného škrobu přidávám levandulovou škrobenku, tu vůni mám moc ráda), což ihned využil:

Hezké lednové dny

Hezké číslo...

 ...10 000 návštěvníků se mi podařilo náhodou dnes v 8:45 hodin zachytit.  ☺    Jen škoda, že číslo ani "sklo" monitoru neodráží , jak toto mé povídání o ničem a o všem je přijímáno. Snad to návštěvníci berou tak , jak to píšu - obyčejně a je jim to aspoň trochu příjemné či milé.

  

 Přeji všem  hezký den.

Do Rakovníka

jezdíme často. Mám svou teorii o tom, jak má vypadat starobylé české město -  na náměstí má být: kašna nebo morový či jiný sloup,  kostel nejlépe i se zvonicí, radnice s hodinami či zvonem a blízko též zámek.  

 

    

 Až na zámek má Rakovník vše, navíc má krásné brány bývalých městských hradeb.  I jako komorní město bylo ve svém rozvoji nejvíce závislé na momentálním postavení blízkého královského hradu Křivoklát. Podle většiny jednopatrových budov na náměstí je patrné, že v minulosti město  nebylo příliš bohaté - a já říkám "naštěstí", protože díky tomu se dochovalo takhle půvabné nejen na náměstí.

Ani mlha a mrholení neubraly městečku na kráse a nám na dobré náladě.

Pohodové dny všem

Grand Restaurant Festival

Nechodím ráda do restaurací a pokud nemusím, nejím mimo domov. O to víc se ale celý rok těším na jednu návštěvu restaurací - v rámci Grand Restaurant  Festivalu. Začali jsme před několika lety v Mandarin Oriental hotelu v Praze, Essencia a bylo to naprosto úžasné jak  dokonalým  menu a výběrem vín, tak i prostředím a perfektní obluhou, takže pokračujeme každý rok.   Díky tomu jsem se ocitla mimo jiné i  v Alcronu ( tedy dnes to je  Radisson Blu hotel, Alcron ). Moc jsem se těšila na interiér -  původní mramorový krb z roku 1932,  krásnou tapetu s tančícími páry na pozadí New Yorku na motivy Tamary de Lempicki a na restauraci ve stylu art deco. Toto je prezentační fotografie restaurace Alcron:

Styl art deco mám velice ráda, také jeho české provedení a vůbec tuto dobu - určitě jsem v minulém životě žila právě v čase první republiky... ☺ Jídla i vína byla skvělá - však ten rok také získali zásluhou šéfkuchaře Romana Pauluse druhou Michelinskou hvězdu . Obsluha byla rovněž skvělá, jen mi chyběla  ta očekávaná atmosféra klidu, pohody, možná i noblesy. Důvodem byl dosti velký hluk způsobený hotelovými hosty a možná mi vadila i jejich trika, svetry a džíny, nehodící se do mé představy atmosféry třicátých let...  

Vynahradili jsme si to minulý rok v lednu. To jsme byli v Karlových Varech v Grandhotelu Pupp a v celé restauraci jsme byli sami, naprosto sami jen s obsluhujícím personálem.  

 

 

 A tak jsme si dovolili udělat pár snímků a v klidu si pochutnali na předkrmu -  jemné paštičce z husích jater se švestkovým chutney, pečenými ořechy  a redukcí z červeného vína, dále na hlavním chodu -  filírované panence ze selete s roládou ze selečího hřbetu v bylinkové pěně s konfitovaným bokem na brazilské kávě, cibulovém konfitu s hříbky, haluškami s pečenou slaninou a silnou vepřovou omáčkou a nakonec na dezertu, což byla panna cotta s hruškami doplněná o pečenou čokoládu s pistáciemi a karamelovou omáčkou se zeleným pepřem... 
vše vynikající..

Pro letošek zatím nemáme vybráno, kam půjdeme, ale už se těším.

Pohodové dny

   

Vzpomínka na léto

Zima nikde, sníh fotit nemám kde, tak se vrátím do léta. Hned první den v září jsme se vypravili na dlouho plánovaný výlet za vzpomínkami z mládí - na Máchovo jezero a těšili se, jak poplujeme lodí z Doks přes Staré Splavy zpět do Doks. Pro mne to byl po mnoha a mnoha letech první návrat do míst, kde jsem jako dítě trávila každoročně 14 dní prázdnin. Ovšem  k našemu velikému zklamání už u jezera naprosto skončila sezóna, všechno bylo zavřeno, pravidelná lodní doprava nefungovala...  A my, opuštění jak Mařenka s Jeníčkem v lese,  jsme bloudili a bloumali po lesíku a kolem liduprázdných pláží - jen tu perníkovou chaloupku jsme nikde nenašli, abychom si mohli uloupnout aspoň perníček. V jediném otevřeném občerstvení s typickým názvem pro oblast Máchova jezera - "ASIA" - jsme nehodlali ten perníček hledat, což vytušil jeho vietnamský prodavač, když po nás bez zájmu na vteřinu loupl jedním okem, ovšem hned ho zase sklopil k mobilu.  Mimochodem - ta jejich příšerně vybarvená občerstvení se do prostředí Máchova jezera hodí jako cirkusová maringotka před schody Rudolfina... Byli jsme opravdu v šoku, že vlastně ještě bylo kalendářní léto, první den po prázdninách a tady bylo všude totálně mrtvo. Zklamaní jsme se vypravili do vylidněného městečka a bylo to nakonec krásné podívání, které jsem tehdy v dětství příliš nevnímala a teď doporučuji ke shlédnutí:

  

Krásné, čisté a liduprázdné náměstí ještě ne tolik znehodnocené panoptikem vietnamských obchodů...

... krásný zámek kousek pod náměstím byl nepřístupný, prý se právě někomu prodal...

... proti zámku je tento krásný domeček...

Nejstarším domem v Doksech je  Hospitálek,   původně chudobinec a sirotčinec, který nechala postavit v roce 1669 hraběnka Marie Františka, rozená z Vrtby, druhá manželka Kryštofa Ferdinanda z Heissensteinu. Dnes je v něm muzeum básníka Karla Hynka Máchy, který za svůj kratičký bohatý život tento kraj mnohokrát navštívil a oslavil ve svém nejznámějším básnickém díle Máj. 

Netušili jsme, že je v Doksech  muzeum krásného českého komiksu Čtyřlístek - to musí být ráj pro děti.

Vzpomínkou na letní výlet přeji hezký, kalendářeně zimní, ale ve skutečnosti podzimnějarní den.

Knížky,

jak jsem už psala, mám velice ráda a Ježíšek bývá ke mně obvykle velmi hodný. Teď naposledy si určitě vzpomněl, jak moc obdivuji tvorbu i osobu  pana  režiséra (a herce)  Jiřího Menzela a přinesl mi jeho knihu Rozmarná léta:

   Třeba Postřižiny patří k mým nejmilejším ze všech filmů , které jsem kdy viděla . I po tolika letech mne  udivují svou poetikou, noblesou, jemností, citlivostí, čistotou, něžností, slušností, pohodovosti, úsměvností, pravdivostí...  a vidím to tak ve  všech jeho filmech, i když se odehrávají třeba na šrotišti či za války na nádraží (jen, přiznávám, nelíbí se mi  vojín Čonkin a obsluhování anglického krále). A stejně vnímám i tuto knížku.  Zkrátka Jiří Menzel mne ani tentokrát nezklamal a ani nemůže, protože si myslím, že on sám je takový jako jeho Postřižiny... 

Krásný den všem

Perličky

mám nejraději a Ježíšek to moc dobře ví -  přinesl mi krásný perličkový náramek, kterým se musím ještě jednou pochlubit:

Zkoušela jsem ho také udělat a tady je výsledek  (ten první je od Ježíška-Gábinky, ten druhý nedokonalý je můj pokus):

Přidat popisek

V podstatě je nejdůležitější hlavně ten  nápad proplétání a pak pečlivost a preciznost provedení, což v mém případě dosti pokulhává :-).  Technika je totiž "jen" navlékání na paměťový drát a  ukončení na nýtek, tedy žádná věda pro toho, kdo je šikovný. Ukázka velké šikovnosti, trpělivosti a pečlivosti je třeba tady: 
http://nostalgieblanche.blogspot.cz/.  

Krásné, že?

Pohodové dny všem