Kuchyně atd...

  je v mém bytě maličká jak dlaň. Vždy jsem měla doma všechen nábytek  bílý, ale tehdy při nákupu kuchyně jsem se - zřejmě ve slabé chvíli - dala přemluvit  "na  módní hnědou"  (ale prosadila jsem si   aspoň bílý korpus)  a  od první chvíle jsem toho  litovala.

přefoceno ze staré fotografie..

   

Tak jsem si řekla, že si to zařídím sama a začala jsem  loupat nějaký podivný hnědý povrch na dvířkách linky, který místy šel dolů  dobře , místy ne - ale když se do něčeho zahryznu, tak se hned tak nevzdám.

 Nejprve jsem sloupala horní skříňky a hned, zvědavá, je na zkoušku natřela  jednou vrstvou  bílou barvou...

  

Pak přišly na řadu v loupání dolní skříňky

a bílá barva; konečně jsem spokojená, že zase je všechen nábytek doma bílý...

  A když už se to takhle zadařilo, tak jsem si řekla, že by to chtělo místo tapety (v prostoru mezi horními  a dolními skříňkami) nalepit kachlíčky, které zbyly od předělávání sprchového koutu na chaloupce. Byly o rozměru 10 x 10 a v barvě bílé s nádechem do modra a moc se mi líbí.Nejprve jsem musela servat tu samolepící tapetu - něco neskutečného, držela  a držela, tak jsem jí musela strhávat po kousíčkách..

 

     Když bylo hotovo, nakoupila jsem další kachlíčky, flexibilní tmel , spárovací hmotu. a ještě řezačku obkladů. Pak přišeli  Honza s Evou a začali jsme s lepením obkladů . Honza je takový všeuměl, všechno umí, všechno dokáže - hlavně na chaloupce je pro nás naprosto nepostradatelný. Zkrátka náš poklad. Já viděla lepení obkladů poprve a ta práce se mi líbila. Hlavně se mi líbilo řezat obkládačky, našla jsem asi ten správný "grif" a šlo to úplně úžasně.

 

Zažili jsme i legraci, když jsme kamarádku Evu "pasovali" do role pana Lorence z filmu Na samotě u lesa. Nebylo jí  dobře, a tak seděla v kuchyni na židli a dirigovala nás jak pan Lorenc...  A když pak  odešli domů, tak jsem se do lepení pustila sama a dodělala to. Moc mě to bavilo.

Druhý den mi Honza předvedl, jak se spáruje  a vyspároval velký kus zdi; když odešel, tak jsem spárovala, spárovala, až jsem to dospárovala  do konce.

A výsledek - moc se mi to líbí. Navíc jsem  zjistila, že se takové práce dají zvládnout a baví mne. 

Proto, že je kuchyň tak malá a mám málo úložného prostoru ve skříňkách, hodně věcí věším na háčky pod horní desku...

  Dřez  je capuccino -  v barvě k původní hnědé lince, ale protože  je hodně kvalitní, tak  zůstává.  Budu ještě přemýšlet, co s dvířky od kamen. Nejenže jsou tmavá a už opotřebovaná, ale hlavně - neumím je rozebrat, takže je myju zvenku i zevnitř, ale doprostřed dvířek se nemůžu s mytím dostat. Kdyby tak šlo je vyměnit, to bych byla ráda. Zatím to řeším tak, že přes ta dvířka mám bílou dečku, kterou při pečení v troubě sundavám.

Koupelna 

Říká se, že s jídlem roste chuť. Když jsem si uklidila kuchyň , tak jsem se rozhlédla po koupelně, která byla také vytapetovaná, a už už jsem ji viděla krásně vykachlíčkovanou...Jen jsem ji zapomněla vyfotit ještě nezdevastovanou  strháváním tapety - na poslední chvíli jsem vyfotila prostor u  vstupních dveří:

To je ukázka bývalého vytapetování koupelny - barva byla bílá, tenhle nádech dělá umělé světlo a blesk foťáku.

Opět jsem navštívila Baumax, koupila 9 m2 mých oblíbených bílých obkladů s namodralým nádechem  - druh Picasso, tmel, spárovací hmotu a těšila jsem se na práci. Jenže - zas jsem musela nejprve odstranit starou tapetu a v koupelně to byl fakt horror. Šlo to ještě hůř, nežli v kuchyni.

Na některých místech jsem napočítala 4 vrstvy tapet, které všechny musely pryč.

Nakonec i to jsem po třech dnech práce zvládla a mohla jsem začít odmašťovat zdi a lepit obkládačky. Práce jsem musela občas přerušit a všechno uklidit, když přišly návštěvy nebo jsme odjeli pryč ; můj kocourek je zvědavý a nejvíc se mu líbilo procházet se v prachu a špíně vzniklé při rozdělávání flexibilního lepidla a roznášet to po celém bytě. 

Kachlíčky  měly také zakrýt různé nerovnosti zdí a také různé šrouby  i díry po  demontovaných šroubech ...

Pěkně jsem si zacvičila, když jsem musela  každou malinkou kachličku  napatlat  tmelem, vylézt na okraj vany, přilepit ji  a  to opakovat s tolika kachlíčky, které jsou ve výšce nad můj dosah ze země. Celkem tam je přes 900 kachlíčků a  takhle vypadá mé výsledné dílo:

 Tuhle dětskou čepičku jsem kdysi objevila na bleším trhu. Je moc stará, ručně šitá, nechala jsem jí i původní otřepanou stuhu - jen jsem čepičku důkladně vyvařila, vyprala a naškrobila.

 Ta velká lahev, do které jsem dala pár kytiček levandule ze zahrádky, je po mé mamince

Barva obkládaček je bílá v odstínech, jen na fotografii to vypadá víc barevně odlišně.  Mám z toho radost.

Vaše