že zvířátka jsou němá tvář a že kočky nepřilnou k člověku, tak tyhle fotografie vypovídají o něčem jiném.Když se na mne můj kocourek takhle podívá, tak vím přesně, co mi říká:
"Já jsem přece tvůj hodný kocouří miláček, jak mi často říkáš a ty bys mi právě teď nechtěla dát to dobré papů, které máš pro mne schované v ledničce? Nemysli si, já o tom dobře vím. No, to bys mi přece nemohla udělat, když já tě mám rád a mám také velkou chuť na tu masíčkovou dobrůtku... Tak koukej vstát a naplnit mi mističku, ano? Já ti pak možná dovolím šimrat mne pod bradičkou, když si myslíš, že to mám rád "...
Už jsem se zmínila o přátelích a nebýt té největší (ač vzrůstem nejmenší), tak nemám ani fotografie pro toto mé povídání na blogu...Kdysi jsme si koupily stejný fotoaparát, ale nedávno jsem opět projevila svou úžasnou šikovnost a svůj foťák jsem upustila. Ten se mi za toto neodpovědné jednání pomstil a přestal fungovat - no a ona mi okamžitě nabídla svůj do té doby, než mi Ježíšek přinese nový... Zrovna tak ta prozatím jediná živá smrková větvička je od ní - prostě se jí mne zželelo a uloupla ze svých větviček jednu pro mne. To jsou maličkosti, které ale hodně vypovídají - Evi, dík...
Krásné a pohodové dny přeji všem lidem dobré vůle
Žádné komentáře:
Okomentovat