čtvrtek 31. října 2013

Prstýnek

 jsem si koupila asi před 4 lety v České Lípě


a moc se mi líbí. Je to takové opatrné letní nošení, protože je z měkkého kovu a snadno se zdeformuje.
Ale uznejte, že je moc pěkný a že dělá velmi příjemnou atmosféru

v sousedství bíle kvetoucího kaktusku,

v sousedství malinké skleněné  dámy v růžovém klobouku - parfému, který stále mile voní (i když je už prázdný)
a tabatěrek, které jsem kdysi opravdu používala (do doby, než kouření označili za drogovou závislost - pak jsem skončila)

a které dnes už jen odpočívají vedle krásného porcelánu po  mamince a babičce...

Vaše

Křivoklát


je  zatím náš  poslední výlet po našich  hradech a zámcích. Chvíli si s námi hrál na schovávanou,

 
ale pak  se najednou před námi vyloupl jak zralý kaštan ze slupky  -  v   plné své kráse,
  která těmi staletími  nic neztrácí, ale naopak - jen získává.
Přesvědčili jsme se, že jsme na "správné adrese", zaklepali,  
hrad nám otevřel svá krásná železem pobitá vrata a pozval nás dál...
 hradní pán nás netrpělivě vyhlížel a vřele (štěkotem) přivítal,
 pozval nás k prohlédnutí celého hradu,
k rozhlédnutí po okolí...
... a pak se za námi ta krásná vrata zase zavřela
a my se naposledy podívali do podhradí,
 pokochali se pohledem na podzimní křivoklátské lesy
a vrátili se krásně vybarveným podzimem domů.

Křivoklát se od svého založení počátkem 12. století  stal  zásluhou českých králů  -  zejména Přemysla Otakara II, Václava  IV. a Vladislava Jagellonského,  velice rozsáhlým a nádherným českým hradem. Během staletí mnohokrát vyhořel, pustl, sloužil jako vězení, až se o jeho znovuvzkříšení postarali Fürstenberkové, do roku 1929 jeho majitelé. Je zde nádherná hradní kaple, královský a rytířský sál s expozicí gotického malířského a sochařského umění, knihovna  s více jak  52 tisíci svazků, bohaté fürstenberské muzeum a obrazárna, vězení a mučírna s mučícími nástroji, monumentální velká věž s loveckými sbírkami a mnoho a mnoho dalších krás, zejména při pohledu na okolní přírodu.

Vaše

středa 30. října 2013

Zrcadlo se svícnem

A tohle je něco nového:






Tohle krásné zrcadélko s držáčkem na svíčku jsem dneska koupila na bleším trhu...  Už jsem ho umyla - kapky vody na zrcadle vypadají hezky -  a půjde do bílého kabátku.Ještě nevím, kam s ním - ale místo se určitě najde. O jednom bych věděla,


ale musela bych opět přemístit své obrazy - a už nevím, kam s nimi...:-) I když - kocourek to schvaluje, a to je to nejdůležitější.
Vaše

úterý 29. října 2013

Potěšení

- to jsou pro mne třeba tyto pohlednice:
... pro někoho kýč,
pro někoho naivita,
pro mne malý poklad...
Dovedu si představit ten milý pocit, dostat k narozeninám či svátku tak krásné přání...
... určitě bych z něj měla větší potěšení, než z mailu nebo sms zprávy...

A ty krásné doby, kdy i květina pro vyvolenou byla vybírána podle květomluvy a ne jen podle nabídky květinářství...



Kdy naposledy jsem viděla lidi podat si při setkání na ulici ruce - nepamatuji se, a přitom ještě můj tatínek to při setkání se známými běžně dělal...
... ani si nepamatuji, kdy jsem dostala naposledy pohlednici k svátku...
... teď už se posílají jen pohlednice z dovolených..

... a přitom nic nenahradí půvab těchto obrázků...


Krásné, že? Dýchá z nich takový klid, pohoda, poezie, staré časy. Jsem ráda nostalgická, hlavně když se blíží zima ...
Vaše

Vánoce přicházejí...

je třeba se na ně připravit,

 udělat pár maličkostí pro své milé, pro přátele...


Já letos začala dělat různé bílé látkové zvonečky, zdobené tradičně krajkou a mašličkami
a myslím, že budou moc krásné na vánočním stromečku
jako dárek...








Vaše

pondělí 28. října 2013

Nastal čas

pro višňobraní a ořechobraní. Slova jsou odvozena od "vinobraní", protože nejde o nápoj z vína, ale z višní a ořechů. Návod jsem měla od kamarádky Evy, pak jsem si ho přečetla v mém kuchařském pokladu od paní Sandtnerové (ale tam je moc složitý). Višňovice a ořechovice "zrály" na skříni v pokojíku a společnost jim dělal krásný starý džbán, který mi daroval hodný kamarád Honzík:




Recept od kamarádky Evy na višňovici:
uzavírací sklenici naplníme stejnými díly - tedy po  1/3 zralými  čistými višněmi, cukrem a alkoholem (my dáváme půl tuzemského rumu a půl vodky), dobře uzavřeme, protřepeme a necháme na světlém místě asi 2 měsíce. Čas od času protřepeme, aby se usazený cukr rozpustil.
Višňovice podle paní Sandtnerové (zestručněný popis):
 2 kg višní, 3 fíky, 3cm celé skořice, zázvor, hřebíček,1 kousek puškvorce naloženého v cukru, 1 dkg sladkých mandlí, 5 jáder z pecek višní, 4 kolečka naložené pomerančové kůry, 3 cm2 citronové kůry, (bez bílého vnitřku), 1 l žitné kořalky, 1/4 l čistého lihu, 40-50 dkg cukru... Postup je stejný...

A protože se něco dělo, musel u toho být náš špión - kocourek. Všechno důkladně prozkoumat, očichat, aby mu nic neuteklo...



Recept na ořechovici: totéž, jako na višňovici, jenže se používají dobře omyté nezralé ořechy -ty zelené ve slupce. Prvně, když jsem ořechovici dělala, mne vyděsilo, jak obsah v uzavřené sklenici zčernal  - ale to má být.
Paní Sandtnerová radila dělat ořechovici takto:
35 kusů nezralých zelených ořechů rozkrájíme, namočíme do vody do druhého dne. Pak vodu slijeme, ořechy dáme do lahve a nalejeme na ně dobrou žitnou kořalku nebo čistý líh, láhev uzavřeme a dáme na slunné místo na 30 dnů. Pak kořalku slejeme do jiné lahve a zatím uschováme. Na ořechy nalejeme čistou žitnou nebo čistý líh, přidáme celý hřebíček, kousek celé skořice, v cukru naloženou pomerančovou kůru a ve vodě 15 minut povařený vychladlý cukr. Láhev s ořechy opět dáme na slunné místo na 14 dnů. Poté kořalku s ořechů slijeme, přilijeme do ní už uschovanou kořalku, obě prmícháme, přecedíme přes čisté plátno, nalijeme do lahví, zazátkujeme, zapečetíme a uschováme.
Rozpočet je: 1,5 l dobré žitné kořalky nebo 1 l lihu na první  přípravu,
po druhé je třeba 1/8 l žitné kořalky a 1/4l lihu, 5 hřebíčků, 5 cm celé skořice, 5 koleček pomerančové kůry v cukru, 1/2 kg cukru vařeného 15 minut v 1/2 l vody.
Ty tři nádherné malé sklenky, ve starých filmech se jim říkalo  "stopečky",  jsou dárek od takového zlatého člověka -  mé  kamarádky Evy...





Připravila jsem si prázdnou velkou karafu na višňovici a udělala místo i pro ořechovici a nastalo slévání neboli višňobraní  a ořechobraní.:-) 
Ty zbylé višně nevyhazuji, ale zaliji je svařenou vodou s cukrem a zavařím - kamarádu Honzovi tyhle opilé višně hodně chutnají.:-)

 Poloprázdná velká karafa se přelila do té maličké, kterou mám na pracovním stole.
 Povinný dohled kocourka, zda vše probíhá řádně...
Obsah loňské ořechovice v této karafě jsem rychle zlikvidovala - moc dobré pití to je...:-)
 Dolito, doplněno, ochutnáno  - jen do višňovice jsem měla dát víc cukru, protože letošní višňě nebyly tak zralé (při dozrávání bylo málo sluníčka a hodně pršelo)...

 Když se višňovice zaleje horkou vodou, je z ní výborný grog...

Takže - dobrou chuť.
Vaše