Talíř...

největší ze všech mých je tento delftský:

a koupila mi ho kdysi  kamarádka Eva. Pěkně ho doma schovala, opravdu pečlivě, aby se neoťukl nebo nerozbil. Minuly jedny narozeniny - talíř jsem nedostala, minuly Vánoce - talíř zase nebyl, prostě na něj zapomněla. Až před mými dalšími narozeninami talíř objevila - to bylo radosti...

 No uznejte sami, že i věci mají duši a kdyby mohly vyprávět, to bychom se dozvěděli asi zajímavé příběhy...

A to mi připomnělo jednu hodně hodně starou dětskou knížku, kterou mám moc ráda a opakovaně si ji čtu tehdy, když potřebuji doplnit potřebnou hladinu optimismu a pohody. Je to knížka o životě jedné rodiny a jsou v ní popsány krásné lidské vztahy -  tedy něco, čeho je dnes tak málo..

Právě v této knížce věci mluví a slyší je jen  chlapeček Tomík, když je nemocný a má horečku;  slyší vyprávění o sobě, o sestřičce, o rodičích, o osudech a příhodách těch věcí - je to moc pěkné.

Knihy jsou úžasné, má velká láska. Vzpomínám si na jednu debatu, kterou jsem na téma knih měla kdysi v divadle s jedním pánem. Snažil se mne přesvědčit o tom, že knihy zaniknou vlivem počítačů, ve kterých jsou už dnes k dispozici některé jejich přepisy a že lidé budou číst prostřednictvím monitoru, ne si je kupovat. Já argumentovala tím, že číst kníhu je vlastně takový obřad, taková posloupnost konání a pocitů, které umocňují obsah čteného. Patří sem už výběr knihy- tedy její vzetí z jejího pelíšku-knihovny, jeji vzhled, vnímání jejího povrchu (mám knihy vázané v kůži, v sametu, plátně...), možnost si ji vzít do postele, stulit se na bok a číst si.. už to vyvolává u mnoha lidí pocit uklidnění, uvolnění  a navozuje nadcházející spánek. V knize můžu otočit list zpět, když potřebuji  vrátit k přečtenému textu či k ilustraci, založit si či podtrhnout  nějakou pasáž, která mne upoutá.. Tím, že ji mohu uchopit, že ji vidím v její reálné podobě, k ní mám důvěrnější vztah. Prostě kniha je podle mne umělecké dílo, které - doufám - nikdy monitor pc zcela nenahradí.
Vaše